Nazev firmy

Maratony většinou startují brzy, ne jinak tomu bylo v sobotu, takže ani tentokrát jsem se nevyspala do sytosti :-). Celý týden tady pršelo, a taky na webu organizátor upozorňoval na promočenou trať, takže ještě večer bylo o obutí kola rozhodnuto, nesmrtelné trojky! (hrubý vzorek na mých galuskách). Při rozjíždění jsem nakoukla na kousek trati, a tady snad lilo i v noci, což u nás teda ne. Na startu jsem opět stála na konci našeho koridoru, takže jsem opět všechny kolegyně ani neviděla. Naštěstí po startu se jede pár kiláčků po asfaltu, tak se snad dostanu víc dopředu. To se mi opravdu povedlo, někteří chlapi jsou až moc opatrní a tak i já musím dávat větší pozor, kam hodlají zatočit řídítky, neboť jsou místy nevyzpytatelní. Dostala jsem se až k Lucce Čuříkové, se kterou jsme se pozdravily a za chvíli najely do terénu. Hned poté co se změnil povrch, to začalo stříkat, a vzápětí jsme byli všichni pokropeni první sprškou bahna. Jela jsem, co to šlo a Lucie pořád za mnou, malinko mě to překvapilo, ale tím pádem to chtělo trošku začít zase myslet. O chlup jsem ubrala na intenzitě a čekala na mé oblíbené kolegy opačného pohlaví, abychom jim mohli padnout do háku a trošku tak zvolnit. No a najednou opravdu, týmový Pepa, už volal „pojď za mě“. Potáhl nás až pod další kopec a odskočil, Lucka stále za mnou. Přišel první singl, Lucka trošku zvolnila a mě se povedlo ji kousek odskočit. Trať tady vedla nově hodně lesem a všude po těch deštích bylo hrozné mokro a bahno. Už tady jsme byli jak horníci. Prudké výjezdy jsme museli běhat, ani všemocné trojky to nechtěly pobrat. Na jednom kořenu mi to nepříjemně uklouzlo a už jsem se válela na zemi, takže další modřinka :-). Kousek před prvním výjezdem na hrad Helfštýn, jsem minula Pepu, který měl nějakou menší kolizi s řetězem. Následovala horská prémie, přihlížející fandili a tak jsem se pokusila prudký kopeček vyjet, nicméně nenajela jsem si příliš ideální stopu a navíc povrch byl mokrý, takže jsem musela seskočit. Kluk za mnou měl stejný nápad a stejný problém, ovšem začal padat na mně a to úplně, zacvaklý v pedálech se klátil na moje kolo, tak jsem jej podvědomě začala rukou tlačit na druhou stranu, jenže to samozřejmě nešlo, nezbylo než položit moje kolo na zem, kluk složený v tom mém kole do něj ulehl, jak jinak než přehazovačkou k zemi, a tam se začal z těch kol dobývat ven. Povedlo se, popoběhla jsem a hop na kolo. No jenže najednou řetěz ve špicích, musela jsem ho rukama dostat ven. Ovšem po pěti metrech stejný problém, začalo mi svítat. Po předchozím problému s hošanem, mi zjevně ohnul přehazku a dost možná i patku, no tak to jsem v pasti. Teď podruhé, už řetěz nešel vyprostit ze špic (vzpomněla jsem si na kolegyni Janu, jak to páčila šroubovákem, no jo jenže kde ho vzít :-) ). Až jeden z projíždějících mi nabídl pomoc a svou ukrutnou silou řetěz vytáhl. Mezi tím mě samozřejmě minula Lucka a uháněla pryč. Musela jsem se soustředit, které převody budou fungovat, moc jich nebylo asi tři uprostřed kazety. Takhle ovšem do cíle asi nedojedu, byly to až příliš těžké převody na krátké technické kopečky. Lucku se mi podařilo dojet a už jsem vyhlížela Davida, aby mi to opravil. To přišlo po chvíli, zastavila jsem a David začal rovnat přehazku a ladit převody, odskočila jsem si za strom, mezitím na záchod, doplnila tekutiny a jídlo. Lucka znovu zmizela. Ztratila jsem téměř 4minuty, no tak to nevím kdy to sjedu, jestli vůbec. Začala stíhací jízda, v téhle části byly i docela technické sjezdíky, takže bych mohla mít výhodu. No a stalo se, v jednom takovém jsem už Lucku zahlédla a vzápětí jsme se sjely. Kolo už fungovalo, tak jsme padly silnějšímu protějšku do háku a svištěly společně. Nějakou dobu jsme jely spolu a před občerstvovačkou v půli závodu, jsem opět po sjezdu o kousek odskočila. Zrovna tady ale nikdo nejel, a tak jsem jela sama. Přišel přejezd do druhé části tratě a začalo pršet. Bahno, které jsem měla nalepené na nohou, začalo pomalu pod tou vodou stékat do bot. Nohy byly ale na chvíli čistější.

Hák žádný, jen kopec a déšť, začínala mi být zima a to jsem byla v kopci. Taky brýle byly po chvíli tak špinavé, že dívat se přes ně byla další námaha, musela jsem je sundat a opatrně schovat pod dres ať se nepoškrábou. Ve sjezdu už mi byla zima pořádná, ruce i nohy nepřijemně ztuhly, takže pak to zase rozšlapat do dalšího kopce docela bolelo. Lucka nikde. David hlásil, že posledně už byla 4minuty, no tak to nemusím spěchat, hodila jsem mu brýle a povzbudila dalšího týmového kolegu Michala, který závod vzdal. V poslední části mě ještě ke všemu chytily křeče, takže nohy dnes dostaly co proto. Před závěrečným výjezdem na hrad na mně najednou někdo zezadu volal a vzápětí minul. Standa Hejduk! Na prvním místě na kratší trati, stačili jsme se k údivu zbytku pelotonu, který mu sekundoval, pozdravit a sdělit si kde se po závodě uvidíme a zmizel mi v lesíku. Poslední kopeček jsem si už vyjela podle sebe a mohla se radovat z prvního vítězství na dlouhé trati. Kolo včetně mě vypadalo jako jedna velká koule bahna, pod kterou by těžko někdo identifikoval závodní stroj, resp. závodníka. No, ale stálo to za to. Někdy zkrátka prší. Odměna byla stejně jako loni obrovsky sladká, téměř metr dlouhá čokoláda Toblerone, musí se ovšem porcovat sekáčkem na led :-). Bára.