Nazev firmy

Na čtvrtou dubnovou sobotu jsem naplánovala závod v Letech u Prahy. Vzhledem ke vzdálenosti jsme opět vyrazili již v pátek. Kupodivu provoz na dálnici byl malý, takže cesta byla příjemná. Vyřídili jsme ještě nějaké povinnosti a pak se navečeřeli, stihla jsem taky oběhnout nějaké obchůdky v obchodním centru, avšak peněženka zůstala nedotčená, nebylo to zkrátka ono. Pak už jen televize u kamaráda v bytě, kde jsme strávili noc.

Ráno jsme vyrazili na první závod seriálu Kolo pro život, čili meziplanetární závod galaxií. Trenér tento závod nazval ještě trefněji „Transhn…..“, (raději to nebudu dopisovat). Zkrátka všichni závoďáci si poprvé přišli vyzkoušet jak jsou na tom po zimní přípravě. Navíc bylo velmi pěkné slunečné počasí, takže se sešla na startu asi tisícovka cyklistů. První padesátka na startu byli kluci v elitní třídě, nicméně další stovka byla jen o málo horší. V tomto druhém koridoru jsem stála i já, chodím na start zásadně pozdě, nechce se mi tam totiž zbytečně stát dlouhou dobu dopředu, a tak jsem byla asi na 200 místě. Kolegyně, kromě Jitky Škarnitzlové, jsem ani neviděla. Nepochybovala jsem však o účasti minimálně Petry Kottové. Po startu jsem si výjimečně pomalu budovala pozici, nějak se mi kousaly plíce, ale Petru jsem zahlédla asi 30m před sebou. Věděla jsem, že bude následovat dlouhý kopec, takže jsem doufala, že se k ní přiblížím. Tak se taky asi po dalších 300m stalo, předjela jsem ji a naskočila si do prvního háku. Plíce mě pálily jako letos ještě nikdy, a kopec byl nějak moc dlouhý, to se asi ty dva těžké tréninky v týdnu začaly hlásit o slovo. A navíc tyhle kopce hned po startu opravdu moc nemusím. Startovali snad opravdu všichni, co jezdí na kole a tak o dobré tahače nebyla nouze, v podstatě jsem opravdu hákový jezdec, co zbytečně nevystrkuje nos. Za horizontem se pole natáhlo, a já jsem viděla, že můj borec ztrácí na skupinu před námi. Chlapík vzadu však nezaváhal a vyzval mě, ať jdu za něj, že to sjede Byla to taková ta „skříň“ (přezdívám tak chlapům jak hora, co je za nimi úplně skvělý hák) a skupinku jsme po několika šlápnutích měli. Svištěli jsme dál. Postupně jsem se propadla do výkonnostně mně podobné skupinky a mohla si tak svižně posouvat vpřed. Najednou se vedle mě objevil týmový kolega Pepa. Předal mi instrukce k trati a nezbytné taktické pokyny a vystřídal borce vepředu. V terénu mi sice odskočil, ale ti „moji“ zůstali, takže vše v pohodě. Této skupiny se mi dařilo držet relativně dlouhou dobu, až mi v jednom sjezdíku spadl řetěz na kliky a já musela zastavit. Následoval další kopec, takže se skupina stejně rozpadla, ale já si dva hochy vzadu sjela. Rychle jsme se blížili k cíli, až se mi v dalším výjezdu zdálo, že mám nějak moc měkké zadní kolo. Ne, ne, ne, prosím, ať to není defekt. Zbývalo asi 15km do cíle, ale zadovka nemilosrdně měkla dál. Nevěděla jsem, jak velký mám náskok, a tak se mi nechtělo si s galuskou hrát, verze dvě tedy byla risknout to. Na vršku už to bylo ale úplně v pasti. V domnění, že do konce už je to kousek jsem jela po ráfku na úplně prázdné gumě, samozřejmě sama, neboť to bylo třeba trošku pošetřit ať z toho kola vůbec něco zbude. Až na asfaltu stáli kluci, od kterých jsem si půjčila pumpičku (vozím jen bombičky) a trošku vzduchu jsem přidala, jenže bylo pozdě, bylo to jako bych to ani neudělala. Horší však bylo, že mi řekli, že do cíle to jsou ještě 4km! No to mi nemůže vyjít. Makala jsem dál, ale rány do ráfku, když přejel přes nějaký kámen, nebyly vůbec příjemné. Snažila jsem se odlehčit zadovku, ale bylo to k ničemu. No konečně poslední kilák přede mnou a už jen kolem řeky po vydusané hlíně a asfalt. Holky za mnou nikde. Poslední metry po trávě, ze sedla, a cíl. Hurá vyšlo to. Moderátor si všiml prázdného kola a tak to všem vytroubil do éteru. David ohlížel gumu, zkoušel ji ještě nafoukat, ale samozřejmě byla vhodná tak leda k recyklaci. Ráfek to však ustál, tak jak se na kvalitní karbonové ráfky značky TUFO sluší, bez sebemenší úhony! Původně jsem chtěla jet na závod i v neděli, ale cítila jsem se i po vyjetí unavená. Nakonec jsem tedy nedělní závod zrušila, nemusím být přece všude, že. Na stupně jsem si vyskočila, kromě tašky plné potravinových doplňků, také pro nějakou tu finanční prémii. A tak to pro mě byla mě další krásná sobota.

Bára